Útěkářka

Stává se mi to poměrně často. Ráno začnu přemýšlet nad tématem, o které bych se chtěla podělit. Napadají mě vhodná slovní spojení, obraty, hříčky a vtipné bonmoty. Dopoledne se však k psaní nedostanu, a tak to odkládám a vše z rána postupně zapomínám, kromě hlavního tématu. Večer se pak konečně dostanu k počítači, napíšu nadpis - téma, koukám do obrazovky a v hlavě mám prázdno. Úplně a totálně vymeteno.

Napíšu pak pár řádků, úvod, odstaveček, ale nejde to. Nejde to od srdce, není to vtipné ani lehké. Večer to bývá takové ufňukané, těžké a náročné. Vše smažu a napíšu znova. Opakuji to dvakrát. Nakonec se rozhodnu, že ráno je moudřejší večera, nechám článek/příspěvek rozepsaný a jdu spát.

Ráno se vzbudím a napadne mě výborné téma na příspěvek...

Je mi jasné, že v tom nejsem sama, že to není věc, která mě odliší od ostatních blogerů. Ani můj styl psaní není jedinečný. Ale když já bych tak strašně ráda psala lehké a vtipné věci. Ale nejde to. Nemám povahu lehkou, bezstarostnou a veselou, ač se to někomu může zdát. Takže mi nezbývá než jen tiše závidět lidem, kteří své zážitky dokáží popsat vtipně a bezstarostně.

Ale proč to píšu. Je večer a já zase sklouzávám k mé vnitřní fňukně a nechávám se jí ovládat. 

"Když ale on ten život je tak strašně těžkej!" říká mi. "Pojď fňukat se mnou! Budeme se na všechno dívat přes černý brejle a budeme si stěžovat, jak jsou všichni zlí! Budeme je všechny nenávidět a budeme sedět u počítače a koukat na svět skrz fejsbůk a svítící obrazovku!"

No ono někdy nic jiného nezbývá. Když jste bez peněz, bez příležitostí a bez snahy něco změnit. Tak si tu tak sedím s mojí vnitřní fňuknou, protože jsem poslední prachy utratila minulej tejden a do výplaty ještě jeden zbývá. Nebudu se vymlouvat na to, že žiji na malém městě a veškeré kulturní vyžití tu začíná a končí jedinou hospodou v budově místního kulturního domu, protože to není tak úplně pravda. Pravdou je, že i když je kam jít, není s kým tam jít, protože mám dítě a někdo ho hlídat musí. Ne, ač je ta myšlenka lákavá, tak v necelých třech letech opravdu ještě není zralá na to, aby zůstala večer doma sama. 

A tak si tu sedím a fňukám na svůj osobní blog, protože jak řekl můj manžel: "Čuchla jsem si v zahraničí k životu normálních mladých lidí." Co teď ale s tím? Návrat do reality je poměrně těžký a nevyrovnávám se s ním snadno. Jsem ze všeho na nervy a všechno mě štve a vadí mi. Asi nějaká další fáze ženského života nebo co. A já si naivně myslela, že tímhle vším už jsem prošla ve svých pět a dvaceti. No asi ne, asi mě čeká ještě dlouhá cesta, než konečně najdu svůj vnitřní klid a skutečně pochopím, co mám dělat.