Jak jsem (ne)pracovitá!
Měsíc a půl! Tolik času uteklo od doby, kdy jsem naposledy psala. Já napsat chtěla, měla jsem spoustu nápadů, ale většinou to bylo u činností jako skládání nádobí do myčky, vaření, cesta do práce, cesta autem... Prostě pokaždé u činností, které je těžké přerušit a hlavně: Při kterých jsem neměla počítač s připojením k internetu.
No nic. Jsem tu teď. Mám pracovat na materiálech do práce. Manžel vzal dceru na výlet, abych měla klid k intelektuální činnosti a mohla se plně ponořit do psaní. Skvělá věc. Asi stokrát jsem kontrolovala mail, ksichtoknihu, zprávy, telefon, vyprala prádlo, pověsila prádlo (obojí 2x), udělala salát k večeři, napsala dvě buňky, doplnila kalendář, popřála Voldemortovi (ano, u nás v kalendáři má dnes svátek - asi toto jméno dám příštímu zvířátku), napsala e-mail své pojišťovací agentce, napsala další dvě buňky, nalila si víno (protože mi to vůbec nemyslí), otevřela blogger, prohlédla si možnosti úložných prostor od Ikey, snědla salát, zkontrolovala kocoura, vypila víno, zanadávala na dítě (zase mi krade věci) a aktuálně napsala celých 12 (!) řádků svého nového příspěvku.
A ano, tohle má své jméno: prokrastinace. Nikdy jsem si neuvědomila, jak moc se mě tento pojem také týká. Měla bych něco dělat, neustále odkládám začátek a když začnu, tak tu činnost stále prokládám činnostmi jinými, takže se řádně nesoustředím a akorát se sama před sebou vymlouvám. Kouknu-li se však na tento naprosto negativní jev přes optimistické brýle, tak je faktem, že mi odkládání jedné činnosti paradoxně pomáhá v dodělání prací jiných. Tak je to přínos nebo není?
A co když jsem léty zkoušení zjistila, že můj mozek prostě nejlépe pracuje v šibeničním termínu, tedy nejlépe noc před odevzdáním práce? Nějak bez dostatečného nátlaku nejsem schopna nic smysluplného vyplodit. Ta léta zkoušení mi ale také ukázala, že toto se týká pouze textů. V momentě, kdy mám něco udělat a hrnu vše před sebou jako čerstvě napadaný sníh, tak v určitém momentě mě ta hromada zasype. Strašná práce se z toho pak vyhrabat sama.
No, musím si dojít nalít další sklenku a začít pracovat na projektu.
Mimochodem, jestli to nemám vypnuté, tak komentář opravdu potěší.
No nic. Jsem tu teď. Mám pracovat na materiálech do práce. Manžel vzal dceru na výlet, abych měla klid k intelektuální činnosti a mohla se plně ponořit do psaní. Skvělá věc. Asi stokrát jsem kontrolovala mail, ksichtoknihu, zprávy, telefon, vyprala prádlo, pověsila prádlo (obojí 2x), udělala salát k večeři, napsala dvě buňky, doplnila kalendář, popřála Voldemortovi (ano, u nás v kalendáři má dnes svátek - asi toto jméno dám příštímu zvířátku), napsala e-mail své pojišťovací agentce, napsala další dvě buňky, nalila si víno (protože mi to vůbec nemyslí), otevřela blogger, prohlédla si možnosti úložných prostor od Ikey, snědla salát, zkontrolovala kocoura, vypila víno, zanadávala na dítě (zase mi krade věci) a aktuálně napsala celých 12 (!) řádků svého nového příspěvku.
A ano, tohle má své jméno: prokrastinace. Nikdy jsem si neuvědomila, jak moc se mě tento pojem také týká. Měla bych něco dělat, neustále odkládám začátek a když začnu, tak tu činnost stále prokládám činnostmi jinými, takže se řádně nesoustředím a akorát se sama před sebou vymlouvám. Kouknu-li se však na tento naprosto negativní jev přes optimistické brýle, tak je faktem, že mi odkládání jedné činnosti paradoxně pomáhá v dodělání prací jiných. Tak je to přínos nebo není?
A co když jsem léty zkoušení zjistila, že můj mozek prostě nejlépe pracuje v šibeničním termínu, tedy nejlépe noc před odevzdáním práce? Nějak bez dostatečného nátlaku nejsem schopna nic smysluplného vyplodit. Ta léta zkoušení mi ale také ukázala, že toto se týká pouze textů. V momentě, kdy mám něco udělat a hrnu vše před sebou jako čerstvě napadaný sníh, tak v určitém momentě mě ta hromada zasype. Strašná práce se z toho pak vyhrabat sama.
No, musím si dojít nalít další sklenku a začít pracovat na projektu.
Mimochodem, jestli to nemám vypnuté, tak komentář opravdu potěší.
Komentáře
Okomentovat
Děkuji za komentář.