Trocha nostalgie

Všimli jste si někdy, že každá chvíle a každé místo má svůj specifický pach? Nebo ještě lépe řečeno: Vyvolávají ve vás vůně vzpomínky? Ne každý cítí a ne všichni to cítíme stejně, pak by byl svět moc nudný.

Dnešní ráno voní jak vyvanulá polévka. Ono se to těžko popisuje, ale je to prostě ta vůně, která zůstane v kuchyni po té, co jste vařili polévku. Ona není špatná, ale není ani oslňující. Jen mi při ní vždycky vyvstanou v hlavě vzpomínky na noci, kdy jsem se courala venku. Když jsem šla 1. září brzy ráno do práce, svítilo slunce, ale vzduch byl chladný a voněl zimou. 

„Winter is coming. I taste it in the water, I smell it in the air… Ne, to byl zase jiný film.“ 

Ale co na tom, prostě jsem to spojila se dvěma filmy (filmem a seriálem – pro hnidopichy a ano, vím, že v LOTR je to jinak), v nichž hrál Sean Bean. Každopádně bylo to ve vzduchu. Ostrý chlad přicházející ze severu. Což mi teď připomnělo, jak jsem se včera rozesmála na záchodě kvůli MEME, které jsem viděla o pět minut dříve, postnu ho na konci.

Včerejší večerní Praha zase voněla deštěm. Když jsem šla domů, stahovala se nad Žižkovem mračna. Taková pěkná, černá fotogenická mračna. Světlo pod nimi a nad nimi modro. Potkala jsem je už u Mělníka. Nejdřív začalo foukat, pak velké kapky a nakonec šum. Takže večer byl ve znamení deště, ale obvykle nebývá. K večeru to u nás začíná vonět. Krásně vonět. V těch chvílích bylo v létě radost mít otevřené okno. Setmělo se, největší vedra zchladla a oknem se do bytu začala vkrádat sladká vůně vanilky. Je to nádhera. A důvod je jednoduchý a prozaický: Bydlíme vedle pekárny. Od neděle do čtvrtka připravují čerstvé pečivo na druhý den. Nedávno něco spálili, jen málo, ale cítit to bylo. Takže večerní vůni koblih, buchet a koláčků si asi napořád budu spojovat se stěhováním do Prahy. To je prostě vůně večerní okolo našeho domu.

Po přestávce způsobené nevolností z kombinace rychle vypité kávy a kolébajícího se autobusu ze mě vyprchala ranní nostalgická nálada a jsem opět připravena být ironická a roztěkaná. V týdnu mám dva dny s dostatkem volného času, který mohu věnovat tomuto svému malému projektu. Celkem je to šest hodin, které strávím v autobusu. Chvílemi se dívat do telefonu nedá (například v dubských zatáčkách je to o šavli), ale buď si zvyknu nebo to prospím. Příští týden to zkusím bez kávy. O čem budu psát? O všem, co mě napadne. A také o tom, co jsem viděla, prožila, slyšela… a materiálu budu mít, doufám, dost. Už včera jsem žákům zadala pár témat, na která mají napsat své názory a jsem vážně moc zvědavá, co se dozvím.

A nyní slíbené MEME

Zdroj